Žid (Židé), židovský, židovstvo: 1. V SZ je v Kral. překladu slovem Žid [židovský] několikrát překládáno slovo ‘ibrí [‘ibrím]: Gen 40:15 ; Gen 43:32; Exod 21:2; Num 24:24; Deut 15:12; Jer 34:14; 1Sam 29:3. Obvyklejším překladem tohoto slova, označujícího buď širší kmenovou skupinu, k níž Izraelci patřili, nebo jazyk, jímž mluvili, je *Hebrejský; není jasné, proč Kraličtí tohoto správnějšího překladu neužívali důsledně. V některých mladších knihách sz je však české Žid překladem hebr. jehûdím [Jer 34:9 ; Jer 38:19; Da 3,8.12; Neh 4:2; Est veskrze.] Slovo židovský, označující jazyk Izraelců, je 2Kgs 18:26 Isa 36:11 překladem hebr. jehûdít. Původně šlo o označení Judejců, příslušníků jižního [Jerusalemského] království, skládajícího se hlavně z kmene Juda na rozdíl od severního království většiny kmenů izraelských. Když severní království zaniklo a když byl poté i Jerusalem vyvrácen a vedoucí vrstvy judejské byly odvedeny do exilu, z něhož se významná část po několika desetiletích vrátila a obnovila chrám a kult Hospodinův v Jerusalemě [sr. *Izrael 7], stalo se slovo »Judejci« běžným označením Izraele takto nově ustaveného. Z hebr. jehûdím vzniklo řecké Iúdaios, lat. Iudaeus, z čehož povstalo i české Žid. Až podnes se příslušníci lidu izraelského obvykle nazývají tímto slovem. Přitom však toto jméno - podobně jako ve staré době Hebrejec - označuje Izraele spíše z vnějšku, jako jistý národní, sociologický celek, kdežto vyjádřením duchovního základu tohoto lidu jakožto lidu Hospodinova zůstává jméno Izrael, které teprve v době nejnovější nabylo výrazného významu politického. V odborném názvosloví se jména Židé, židovstvo užívá pro pozdější, poexilní období dějin izraelského lidu.

2. Slovo »židovstvo«, které několikrát čteme v Kralickém překladu, má jen jednou přibližně týž význam jako v novočeštině, neboť označuje soubor všech Židů [Gal 2:12, kde se však podle přesnějšího překladu říká: »ti, kteří jsou z obřízky«]. Jinde označuje judskou zemi, Judstvo [Mark 13:14, Acts 2:9 ; Acts 10:37, 1Thess 2:14] anebo židovství, t. j. židovské náboženství, po př. židovskou církevní a náboženskou oblast [Gal 1:13 - Gal 1:14]. Přídavné jméno židovský i příslovce židovsky často označuje hebrejský, po př. aramejský jazyk [2Kgs 18:26; Luke 23:38; John 5:2 ; John 19:20; Acts 22:2, 26,14; Rev 9:11 ; Rev 16:16], jindy také příslušenství k židovskému národně-náboženskému celku nebo způsob názoru a života, charakteristický pro židovský svéráz.

3. Židovstvo rané doby římské, na jehož pozadí, ano v jehož lůně vzniklo prvotní křesťanství, bylo útvarem značně složitým. Jen část, pravděpodobně menšina, obývala v souvislém území v Palestině, ale i tam byla silně prostoupena nežidovským, většinou hellenisovaným [pořečtěným] živlem. Druhá, početně větší, část židovstva žila rozptýlena v nejrůznějších krajích římské říše i za jejími hranicemi, zejména v Mesopotamii, kde židovský živel zůstával ještě z dob babylonského zajetí. Tato t. zv. diaspora [*rozptýlení] byla soustředěna hlavně v městech, nejvíce ve světových velkoměstech [Alexandrie, Antiochie, Řím], a podléhala v rozličném stupni kulturnímu vlivu svého okolí, což se jevilo nejnápadněji přijetím řeckého jazyka [hellenisací]. Na této diasporní půdě vznikl také veliký pokus Filona z Alexandrie [v první polovině I. stol. po Kr.] spojit sz poselství s myšlenkovým dědictvím řecké [platónské] filosofie. Ale ani v palestinském židovstvu nebyly poměry jednoduché. Z NZa i z jiných zpráv víme o rozličných bohosloveckých a náboženských směrech [*farizeové, *saduceové], ano i o bratrstvech sektářského rázu, jakým byli na př. t. z v. essejci a s nimi příbuzná, ne-li totožná sektářská pospolitost, jejíž spisy jsou od několika let objevovány v jeskyních v okolí Mrtvého moře. K tomuto rozrůzňování docházelo jak z vnitřních židovských podmínek při řešení otázek daných sz dědictvím [na př. o smyslu a správném použití *zákona], tak vlivem cizích náboženských proudů, zejména hellenistického synkretismu [viz *Řekové lc-d, str. 825] a náboženství iránského. Zdá se, že pod těmito vlivy právě na půdě palestinského židovského sektářství nejdříve vznikly náboženské spekulace, které později vyústily v t. zv. gnosticismus [sr. *Poznání, str. 708, *Umění].

Všecko toto směrové a duchovní rozrůzňování se odehrávalo na pozadí dlouho trvajícího a vnějším průběhem velmi proměnlivého zápasu o národní svobodu palestinského židovstva. Hlavními mezníky tohoto zápasu jsou nejprve úspěšný osvobozenský boj makkabejský r. 168-142 př. Kr., dále připojení Palestiny k římské říši r. 63 př. Kr., následující složité osudy židovstva za polosamostatných panovníků herodovského rodu, střídajících se s přímou správou římských místodržících [41 př. Kr.-66 po Kr.] a nakonec dva velké, tragickou katastrofou skončivší pokusy o svržení nadvlády římské r. 66-70 a 132-135 po Kr. [sr. *Izrael 9-10]. V tomto asi třísetletém období byl vnitřní život židovstva do velké míry ovládán otázkou, zda a v jakém smyslu patří k samé podstatě Izraele, aby byl po stránce politické opět nezávislým národem, a v kladném případě, jakými cestami má o tento cíl usilovat. Hlavní směry a skupiny židovské se od sebe odlišovaly v neposlední řadě tím, že si na tyto otázky dávaly odlišné odpovědi. *Saduceové, vycházející hlavně z kněžských a zámožných vrstev, klonili se k tomu spokojiti se dosti širokou mírou samosprávy, kterou pružná politika římská v některých obdobích poskytovala herodovským vladařům i jerusalemské nejvyšší radě [synedriu]. Lidovější farizeové se nevzdávali živé naděje na plnou nezávislost Izraele doufajíce, že se jí lidu židovskému dostane od Boha v odplatu za poslušné, přesné a obecné zachovávání zákona. Lze tedy v jistém smyslu říci, že podle jejich pojetí závisela existence Izraele v prvé řadě na jeho náboženské, »církevní« základně a že jeho národní, politická stránka je druhotná a odvozená. Podobné pojetí měly i sekty essejského rázu. Naproti tomu radikální skupiny, pro něž se časem ustálilo označení zeloté [»horlivci«], usilovaly dosáhnouti organisováným vojenským povstáním národní nezávislosti Izraele, která pro ně byla podstatným znakem království Božího. Při čtení NZ-a nesmíme zanedbati tento soubor otázek, který zřetelně proráží na př. Mark 12:13 - Mark 12:17 [peníz daně], Luke 23:2; John 19:12 [Ježíš obžalován z pobuřování proti císaři], John 18:37 [království Ježíšovo není z tohoto světa]. Z těchto a podobných míst je zřejmé, že Ježíš i jeho církev řešili tyto otázky novým způsobem, odlišným ode všech směrů židovských: království Boží není svázáno s národem židovským a nemá vůbec mocenskou povahu, není však ani jen niterným stavem srdcí, nýbrž je novým člověčenstvem, novým stvořením veškerého bytí vnitřního i vnějšího, osobního i pospolitého. Obec vyznavačů Ježíše Krista, jeho církev, je pak prorockou předjímkou tohoto nového bytí.

4. V synoptických evangeliích, a to právě proto, že jsou zakotvena v situaci palestinského židovstva, čteme slovo Židé atd. jen zřídka, a to většinou v situacích, v nichž jsou příslušníci Izraele viděni a označováni z vnějšku, se strany pohanů [sr. na př. Matt 2:2 ; Matt 27:11 , Matt 27:29 , Matt 27:37; Luke 23:37]. Za to se několikrát vyskytuje slovo Izrael, jímž Židé označovali sami sebe jakožto příslušníky pravého lidu Hospodinova [sr. Matt 8:10 ; Matt 9:33 ; Matt 10:6 ; Matt 15:24 - Matt 15:31 ; Matt 19:28 ; Matt 27:42]. Ve čtvrtém evangeliu je tomu právě naopak: naprosto převládá slovo Žid, židovský, jehož se někdy užívá takovým způsobem, jako by Židé představovali jakousi už ustálenou frontu protivníků Ježíše a jeho učedníků, o nichž jako by se už zapomnělo, že přece také byli příslušníky lidu židovského. Odráží se tu pozdější situace misijních sborů, jasně vysvítající na př. z knihy Sk, kdy křesťanství v hellenistické oblasti naráželo na tuhé nepřátelství diasporních synagog. Zajímavý je stav věcí u Pavla. Když mluví jakoby z vnějšku o příslušnících izraelské pospolitosti anebo když polemisuje proti spoléhání na vnější náboženské úkony a církevní znaky [na př. na obřízku], užívá slova Žid atd. Tak je tomu v prvních kapitolách Ř a ve většině ostatních listů. Když však Ř 9-11 mluví o tom, jaké místo má lid staré smlouvy v plánech a činech Božích, užívá důsledně slova Izrael. Podobně tomu je i v některých jiných nz spisech [Sk, Zj].